V odborné literatuře pedagogické, psychologické se setkáváme s termíny specifické vývojové poruchy učení a chování, specifické poruchy učení, vývojové poruchy učení (nejnovější literatura slovo „ vývojové“ již neuvádí). Specifické poruchy učení, název užívaný současnou odbornou veřejností, jsou stále jedním z aktuálních problémů současného školství. Týká se totiž vysokého procenta dětské populace, proto se velký důraz klade na včasnou diagnostiku a zajištění reedukační péče a podpory, a to hlavě z důvodu možného negativního vlivu na další vzdělávací a profesní dráhu těchto dětí. Žáci se specifickými poruchami učení nebo chování tvoří velkou skupinu žáků integrovaných či žáků zohledňovaných ve vzdělávání na základní škole. Dyslektické obtíže se začínají projevovat především až v období školní docházky. Označení specifické je voleno z důvodu odlišení od nespecifických poruch (smyslová postižení, opožděný vývoj…). K aktuálním tématům řešeným na poli vzdělávání žáků se specifickými poruchami učení řadíme přístup k výuce cizích jazyků, využití mediálních prostředků se zaměřením na informační technologie.

Stručná charakteristika specifických vad učení z pohledu ZŠ

Přibližně 3 – 4 % jedinců z běžné populace dětí a mládeže je v průběhu výchovně vzdělávacího procesu znevýhodněno specifickými poruchami učení. Tyto poruchy činí obtíže při osvojování učiva běžnými výukovými metodami, přestože dítě má přiměřenou inteligenci a dostatečně podnětně rodinné prostředí. Vývojové poruchy učení se spíše než izolovaně vyskytují v kombinaci, a to nejen se zde vyjmenovanými typy poruch. Opakovaný výskyt některých z uvedených či podobných obtíží u žáka by měl učiteli signalizovat pravděpodobnou přítomnost některé z vývojových poruch učení. Konečná diagnóza však přísluší odbornému pracovišti, které vyloučí záměnu s jinými možnými příčinami obtíží (vada zraku, sluchu, nižší rozumové schopnosti, změna zdravotního stavu dítěte apod.) a navrhne další postup.

K nejčastěji se vyskytujícím poruchám učení náleží:

Dyslexie je specifická porucha čtení, projevující se v některých případech již v úplných počátcích čtení. Je to neschopnost naučit se číst běžnými výukovými metodami. V doslovném překladu znamená potíž se slovy, přesně pak poruchu ve vyjadřování řečí psanou (v psaní) a ve zpracování řeči (ve čtení). Dítě má problémy s rozpoznáváním a zapamatováním si jednotlivých písmen, zvláště pak písmen tvarově podobných (b-d, s-z, t-j). Problémem může být i rozlišení zvukově podobných hlásek (a-e-o, b-p).Obtíže nastanou při spojování hlásek ve slabiku a posléze souvislé čtení slov, související s oslabením v oblasti spolupráce mozkových hemisfér (srov.Matějček 1993, 1995, Pokorná 1997, Zelinková 1995). Problémy takto postižených dětí se promítají do rychlosti čtení, správnosti čtení a porozumění čtenému textu (Pokorná, 2001).

Dysgrafie je specifická porucha grafického projevu, postihuje zejména celkovou úpravu písemného projevu, osvojování jednotlivých písmen, napodobení tvaru, spojení hlásky s písmenem a řazení písmen. Dítě zaměňuje tvarově podobná písmena, písmo je neuspořádané, těžkopádné a neobratné. Má tendence směšovat psací a tiskací písmena. Žáci postiženi touto poruchou se dlouho nemohou naučit dodržení liniatury, výšky písma. Píší pomalu, namáhavě, obsah napsaného v časové tísni nekoresponduje s opravdovými žákovými schopnostmi. Často u těchto dětí zjišťujeme vadné držení psacího náčiní. Samotný proces psaní vyžaduje velkou koncentraci žákovy pozornosti, není schopen se soustředit na obsahovou a gramatickou stránku projevu.

Dysortografie je specifická porucha grafického projevu, znemožňuje dítěti správné zapsání všech písmen ve správném pořadí včetně délek, měkkosti. Tato porucha často souvisí s dyslexií a dysgrafií. Její obraz se během vývoje dítěte mění. V počátcích školní docházky, 1.-3. ročníku, se vyskytuje velké množství tzv. dysortografických jevů, vynechávek, záměn tvarově podobných písmen v písemné podobě, inverzí, zkomolenin, chyb z artikulační neobratnosti. Nesprávně umístěné nebo vynechané vyznačení délek samohlásek, chyby v měkčení. Porucha negativně ovlivňuje také proces aplikace gramatického učiva. Postupně a při kvalitní reedukační péči dělá dítě těchto chyb méně, ale na správné napsání potřebuje více času, než ostatní žáci. V časově limitovaných úkolech (diktáty, písemné prověrky v jakémkoliv předmětu) se dysortografické chyby znovu objevují, přibývají chyby pravopisné i v jevech, které si dítě osvojilo a umí je ústně bez obtíží a správně zdůvodnit. Proto je tak důležité poskytnout těmto žákům možnost ústního zkoušení i práci bez časového tlaku (Pokorná, 2001).

Dyskalkulie je specifická porucha matematických schopností. Porucha se týká zvládání základních početních výkonů. Podle charakteru potíží můžeme tuto poruchu členit na několik typů:

• praktognostická dyskalkulie znamená narušení matematické manipulace s předměty nebo nakreslenými symboly (přidávání, ubírání množství, rozkládání, porovnávání počtu);
• verbální dyskalkulie se projevuje problémy dítěte při označování množství a počtu předmětů, operačních znaků, matematických úkonů;
• lexická dyskalkulie se projevuje neschopností číst číslice, čísla, operační symboly.
• grafická dyskalkulie představuje neschopnost psát matematické znaky;
• operační dyskalkulie se projevuje poruchou schopnosti provádět matematické operace, sčítat, odčítat, násobit, dělit;
• ideognostická dyskalkulie se projevuje poruchou především v chápání matematických pojmů a vztahů mezi nimi.

Poruchy matematických schopností úzce souvisí i s dalšími poruchami, jako je dyslexie a dysgrafie (Bartoňová 2005).

Při diagnostice poruch učení je třeba brát v úvahu individuální tempo dozrávání dětí i učení se novým poznatkům. Přestože se při osvojování uvedených dovedností poruchy projevují nejvýrazněji, lze je sledovat i v mnoha dalších dovednostech a schopnostech.

Například:

Poruchy soustředění – dítě se soustředí krátkodobě, nevydrží ani u činnosti, která ho zajímá. Hůře se soustředí při klimatických změnách, v době, kdy je organismus oslaben, při zvýšeném psychickém vypětí.

Poruchy pravolevé a prostorové orientace – záměny pravé a levé strany na sobě i v prostoru, obtíže při orientaci v sešitě, knize na lavici, v místnosti a budově.

Poruchy sluchového vnímání a reprodukce rytmu – schopnost rozlišovat jemnější přírodní zvuky i elementy lidské řeči.

Poruchy zrakového vnímání – nejde o poruchy zrakové ostrosti, ale o schopnost rozlišovat jednotlivé detaily vnímaných tvarů, zvládat oční pohyby při čtení.

Poruchy řeči – poruchy porozumění řeči, vyjadřování a výslovnosti.

Poruchy jemné a hrubé motoriky – nejen pohyby těla, rukou, prstů, ale i oční pohyby např. při čtení.

Poruchy chování vznikající jako následek poruch učení – projevují se upozorňováním na sebe, šaškováním, časté jsou neurotické projevy, strach, napětí.

Některé typy specifických poruch učení vznikají na podkladě lehkých mozkových dysfunkcí. „Syndrom lehké mozkové dysfunkce„ se vztahuje na děti téměř průměrné, průměrné nebo nadprůměrné obecné inteligence s určitými poruchami učení či chování, v rozsahu od mírných po těžké, které jsou spojeny s odchylkami funkce centrálního nervového systému. Tyto odchylky se mohou projevovat různými kombinacemi oslabení vnímání, tvoření pojmů, řeči, paměti a v kontrole pozornosti, popudů nebo motoriky.“ (Clements, S. D.: Minimal Brain Dysfuncktion in Children, New York, NINDB Monograph, 3, 1966).

Situace v rodině s dítětem s SPU je složitější v otázkách výchovy a přístupu k dítěti. Rodiče by měli být poučení, jak se věnovat školní přípravě dětí. Školní výkony dítěte ovlivňuje emocionální klima rodiny, pomoc při překonávání obtíží, spoluprožívání úspěchů a neúspěchů. Výchovný styl, který je v rodině uplatňován, může ovlivnit kladné sebepojetí dítěte. Pro dítě je velkým traumatem, když na počátku své školní docházky rodiče zklame. Dlouhodobé neúspěchy ho frustrují a dochází k narušení celého osobnostního vývoje. Uvědomuje si, že postoj rodičů vůči němu se mění, ale nerozumí tomu. Situace dítěte se může komplikovat, pokud vedle něho žije školsky úspěšný sourozenec. Někdy je takové dítě se specifickou poruchou učení označováno rodiči jako líné, jsou mu vyčítány špatné školní výkony, jsou častěji tělesně trestáni. To je situace, na kterou může dítě reagovat dvěma způsoby. Buď se přizpůsobuje, přijímá hodnocení rodičů, a tím si vytváří předpoklady pro pozdější pocity méněcennosti, nebo se brání svým nápadným chováním, které je obrannou reakcí vůči negativnímu hodnocení.

Mgr.Ivana Tesařová,speciální pedagog